Jak jsme jeli na festival(a pak zpátky)

 Abych aspoň trochu splnila co jsem slíbila, tak tedy začnu psát nějaký ty zážitky z mých, většinou dost bláznivých cest vším možným a všudemožně. Takže tady to je.

Asi nejšílenější, ale taky nejvíc zábavné bývaly cesty na festivaly.Některé zážitky z těchto cest mi sice přijdou komické až při zpětném pohledu, ale i tak, navzdory t omu, že jsem na nicxh často bývala nevyspalá, vyplašená , hladová,...(počkat, to byly cesty zpátky, tam jsem se většinou vydala natěšená na parádní zážitky.No , ale i ty cesty zpátky navzdory tomu všemu stály za to. Aspoň je na co si vzpomenout, když mi někdo známý vypráví, kde zrovna byl za "kulturou".

Mívala jsem režijku. Půjčenou, ale procházelo mi to. Jakmile jsem s ní zamávala před průvodčím, většinou jen mávl rukou na znamení, že jako dobrý-a já jela zvesela dál.Jenže na jednejz těhdle festivalovejch cest se mi z týhle superlegitky vytrousila známka. Tedy spíš ještě než jsme vyrazili.A co čert nechtěl, to je prostě zákon schválnosti, zrovna tehdy si pan průvodčí usmyslel, že si jí prohlídne. Já do tý doby o tom, že mi ta známka schází nevěděla.Naštěstí byl tenhle pán docela hodnej(přece jenom to vypadalo, že mám s dráhou něco společnýho) a tak mě nechal zadarmo dojet na velké vlakové nádraží, kde se půl hodiny čekalo na lokálky a vlaky z menších míst.Tam jse od něj dostala za úkol koupit si lístek na zbytek cesty.Jenže už jsem byla s penězma na tom dost bledě. Den před tím jsme ještě s kámoškou, u který jsem tehdy spala zašly zapařit. No a taky jsem si koupila lístek na festival, protože všude se zadarmo a přes plot vlézt zkrátka nedá. A tenhle festival je zrovna takovej případ. Takže mi zbylo pár kaček. Ale byla jsem zvyklá cestovat na socana, stejně jako většina lidí, s kterými jsem jela.

Naštěstí to byli takový pašáci, že se mi složili na lístek na další veliké vlak, nádraží.Pak už jsem to riskla načerno. Jelo nás docela dost, tak jsem se v tý skupince nějak ztratila a při kontrole lístků jsme schválně všichni zmatkařili, že jsme chudáka štiplístka natolik zblbli, že nejen, že už mu asi bylo jedno kolik že nás to vlastně je, ale asi byl i rád, že opouští naše kupíčko, protože po zbytek cesty už jsme ho veděli jenom jednou, když si ke konci přišel loknout červenýho vína, protože mu končila šichta.Skupinek jako jsme byli mi jelo víc, takže se mu ani nedivím. Dojeli jsme do Hradce a lokálkou vyrazili směr festival. Tady lístky naštěstí nikdo vidět nechtěl. Hurá hurá hurá. Jsme tady, Festival v Trutnově. Jaj, já se těšim. A oprávněně. Stálo to za to, ale o tom jaký to tam bylo bych mohla napsat celej samostatnej článek a to se mi nechce, to se dá popsat jenom těžko, některý věci se prostě převyprávějí těžko.Navíc tahle rubrika má bejt o něčem jinym. Takže přeskočíme rovnou k cestě zpátky. A jaká ta byla? Tentokrát ještě větší psycho než cesta tam. To už jsme byli bez koruny všichni-až do konce jsme vydrželi čtyři, ostatní neměli prázdniny nebo dovču a tak museli odjet v neděli večer, aby mohli v pondělí do práce, my štastnější jsme si ještě užily nedělní vystoupení několika kapel, noční bubnování a vyrazili jsme až v pondělí ráno. Utahaný, hladový, ještě trochu omámený, ale spokojený a doufající v co nejvíce štěstí při "černé" jízdě domů. No, neměli jsme ho tedy moc. Ale o jak to bylo napíšu zas někdy příště.

______________________________________________________________________________________________________________________

PS: Dneska večer(nebo někdy brzy-zejtra, pozítří) ještě možná přidám fotoreportáž z ranní procházky(se šnekem a motýlem- to abych vás nalákala).