Neposlucha

 Tak jsem si naivně myslela, že když už jsme překonali období vzdoru, tak máme to nejhorší za sebou. Vždycky, když už se přes něco dostanem, tak si to myslim. Když mrně začínalo lézt, ale ještě mu to nešlo, tak bylo vzteklé až běda dokud to nezvládalo perfektně. Pak mi začal Míša vzdorovat, no, spíš si začal vynucovat, když jsem mu něco nechtěla dát(třeba vidličku, klíče a další né zrovna vhodné věci pro děti), tak si pěkně pomaličku lehnul na zem, aby se náhodou nebouchnul do hlavinky a vztekle začal ječet a kopat ručičkama a nožičkama. Když už jsem to nezvládala ignorovat, tak jsem to párkrát udělala po něm. Napučel se a nechal toho. Pak si chvíli uraženě hrál. Teď už si věci nevynucuje, ale zase vůbec nechce poslouchat. Takže je před náma další boj.

Moje malé robě si totiž usmyslelo, že na procházky v kočárku už je veliký. No, vyjímečně na nějakej ten výlet, ideálně někam kde jsou lidi anebo když nás jde víc, tak to ještě přetrpí v golfkách. Jinak ale trvá na chození pěšky. Jenže kdyby aspoň šel kudy chci já. Ale to ne, on si jde kudy chce, do každý louže si musí sáhnout, za ruku jít odmítá, to se mi vyškubává a po pár metrech chce většinou nést, protože už jsme kus od domova a on si sám neni jistej. Ve skupině dětí se mění v nebojsu, ale kde mam ty děti furt brát? Bude si frajer asi muset zvyknout, že občas jde na prochajdu jenom s mámou.Jak ho ale naučim poslouchat, tak to fakt nevim. Moje důrazné ne ignoruje, násilím(tedy fackama) ho to učit nechci a nebudu, to se mi příčí a je malinkej, domluvu sice odkejve, ale stejně si udělá co chce, když na něj dělam tytyty, tak to na mě s úsměvem dělá taky a má z toho srandu. Tak já už fakt nevim. Asi ho začnu trénovat někde na místech, kde nejezdí autas a vždycky, když nebude chtít jít a hapne si na cestu, jak to s oblibou dělá, tak půjdu napřed a on mě doběhne. To už párkrát vyšlo, tak by to mohlo zabrat. Jak ho ale neučím ostatní věci, jako, že né znamená ne, že má mít na hlavě klobouček, když je venku 30 stupňů,.... tak to fakt nevim. 

Ještě, že je aspoň šikovneja učenlivej. Už trvá na pití z hrnečku(přece není žádný mimino), vlastní lžíci při jídle, s kterou to, pominu-li okolní drobky a další opatlaniny kolem, zvládá taky celkem dobře, začíná mluvit, i když mu ještě není moc rozumět, ale zas je sranda, když něco ve vhodnou chvíli zopakuje(třeba prdlajs, nazdar,...) a celkem slušně chodí na nočník, vlastně na záchod. No jo, u Klárky(ségry malá) si všimnul, že Klárka má na záhodě takový to maličký prkýnko, tak na něj strašně nutně potřebuje chodit taky. On už je prostě taky velkej. 

Navíc je čím dál tím hezčí, ale kterej rodič si tohle o svym dítěti nemyslí?

A že neposlouchá? Nu což, překonali jsme předchozí překážky, snad zvládnem i tohle.A snad to vydrží i moje nervíky, který teď opravdu dostávaj docela záhul. Jo jo, rodičovství je krásná věc, ale někdy je to pořádná řehole. 

Copak si ten malej, od pohledu vzornej rok a půl starej chlapeček asi myslí? (Já tu mámu vychovam, se bude valit! -Že by tohle? ).