Tanec živlů(aneb proč nepíšu povídky)

Chcete vědět proč nepíšu povídky? Řekla bych, že na to nemám talent a že někdy až moc popouštím uzdu svojí fantazii. A taky do toho někdy zbytečně moc pletu autobiografii(ačkoliv vím, že všude se nacpat nemusím)´.To, co Vám tady dnes předvádím ale není zážitek, to je jenom představa. A taky odpoveď na to, proč nepíšu povídky, ale spíš úvahy ze života, postřehy a tak. 

_____________________________________________________________________________________________________________

Tanec živlů

Prší, a prší opravdu hodně. A já místo abych se šla před deštěm schovat pod střechu zůstávám venku. Je mi jedno, že mám jenom letní šaty a že se ochladilo, je mi úplně jedno že budu celá zmáčená. Nechávám na sebe padat kapky deště, které ze mě pomalu smývají všechno bahno, které se mi za posledních pár let nahromadilo v duši. Rozpouští se a s vodou vsakuje do země. Je to takové pohřbívání všech dávných i nedávných bolestí. Díky za tenhle očistný déšť.

Rozbíhám se a začíná pořádný tanec, tanec všech živlů, s ohněm v srdci, za prudkého větru a deště se snažím protancovat ke Slunci. Je to nádhera a já se cítím nespoutaně a šťastně. Všechno, co se mi kdy přihodilo mi teď přijde nicotné ve srovnání s tím co všechno jsem získala.

Mám syna, mám přátele, mám svoje záliby a taky představy a touhy za kterými si jdu. Mám prince někde na cestě. Neznám jeho tvář, nevím jak vypadá a kolik mu je let, nevím o něm nic, než že je to ten pravý, a že to poznám. Taky mám nádherné vzpomínky, které jsem vyměnila za stesk po těch co už tu nejsou a po tom, co bylo krásné, ale už pominulo. Teď chci jenom tančit a je mi nádherně. Chci s radostí a láskou protančit celý svůj život, chci si to užít a vytěžit z daru života, který mi byl dán maximum. Vždyť kdo ví, jestli tuhle šanci někdy dostanu znova.

________________________________________________________________________________________________________________________

Tak tady to vidíte. Každej zkrátka nemůže dělat všechno. Ale aspoň jsem to zkusila.