Vše nakonec dobře dopadne, není-li tomu tak, pak ještě není konec.

lentilka®sdeluje.cz: Tak tedy - nevím, jestli je to přesně ono, ale kdysi, když byla Slečna v batolecím věku, jsem cosi takového viděla v praxi. Vypadalo to jako kšíry do kočáru, jen se ty konce držely v ruce. Ptala jsem se tehdy toho tatínka - vodiče, jak to jako funguje, moc si to pochvaloval. U Slečny bych to možná i ocenila, ona byla dlouho padací a po každém pádu následoval dlouhý, neutišitelný řev a odmítání další chůze. Což bylo na nervy zejména v případě, pokud jsme vyrazily někam bez kočáru a já ji následující dvě až tři hodiny nosila.
U Batolete mě nikdy nic takového nenapadlo, protože je úplně jiná. Zakopne, švihne s sebou, odřený ruce i kolena, prohlásí: "Au bolí." a jde dál. Odjakživa. Teď, co si rozšířila slovník, ještě křičí: "Moje!" a prchá v dál, abych se jí, náhodou, nesnažila třeba otírat ruce...