Sežrat? Zastřelit? Kdepak, neřešit!!!!!

Možná už někteří z vás tuší o čem tenhle článek a Ano, o tom jak se můj bývalý přítel dokáže i po takové době, co jsme se rozešli, tvářit tak ublíženě a zničeně, že by tím dokázal zkazit náladu i lidem vracejícím se z výstupu klauna.

A ty jeho nenápadný poznámky, který ve mě maj vyvolat myslim žárlivost. No, spíš vyvolávaj trochu lítost. Je to marná snaha. Ale opakovat mu to po milióntý už se mi fakt nechce. A to jeho smutnění, když vyprávim kde jsem s malym byla třeba na výletě.Hlavně, že on mi svoje zážitky s jeho "kámošema" cpe pořád.

Původně mě tenhle přístup štval. Říkala jsem si, že ho buďto zastřelím nebo sežeru, ale pak mě přešel vztek.Přece jenom, stejnej výstup po stopadesátý už se okouká a omrzí, takže je vám jedno.Takže jsem na to přestala reagovat a vždycky to přecházím jakoby nic.A?

Překvápko. Od tý doby to nedělá tolik.Že by konečně pochopil?Kéž by. Ještě aby pochopil, že chlast, dluhy, rány, trucování a tak podobně  nikdy nic neřešej, a že se dá žít i bez toho.To už je ale na něm.Já dělala co jsem mohla, ale úplně zničit se prostě nehodlám.

Za mnou i za malym může přijet, v tom mu nebránim, ale trvám na tom, aby byl vždycky tak nějak v pořádku. Zatim to celkem dodržuje, ale myslím, že je mi jasný, jak to asi vypadá, když s náma neni.

Necítim nenávist, vlastně už necítim celkem nic, ale vim, že prcka má rád, a že jestli ho někdy někdo bude motivovat k tomu, aby se sebou začal konečně něco dělat, tak jedině malej. Jinak už asi nic a nikdo.

__________________________________________________________________________________________________________________________________

Tenhle článek jsem si psala spíš pro sebe. Chtěla jsem ten svůj názor vidět napsanej, abych se ujistila, že si za tím stojim. A kupodivu mi to docela vyšlo a taky pomohlo.