Mám nějakou pochybnou náladu, zjevně ovlivněnou tím jak mi neni dobře. Každá pitominka mě dokáže vynervit, nechce se mi nic dělat(ale musím) a kdykoliv se do něčeho pustím za chvíli se na to vykašlu. Fuj, to je fakt k vzteku. Navíc je sobota, a já vim, že bych měla bejt ráda, že mi rodiče pomáhaj, jenže ono je to spíš o nervy.
Věčně jsem dotazována jestli bych to a ono neměla dělat jinak (né neměla, já to dělám po svym, oni taky), kontrolována a dotazována na úplně jasný věci. Já vim, takhle rodičům vzdorujou puberťáci, normálně bych to asi přešla, ale když je člověku blbě, rozčílí ho kdeco. Je to ode mě asi ošklivý, ale už aby bylo pondělí a oni mazali do práce.
Na druhou stranu si díky těmhle pocitům uvědomuju, že i když se mi zpátky do města moc nechce, bude to asi lepší, protože budu s malym sama a nebude mi do toho všeho "kecáno" tolik. No a semtam se to dá vydržet, ale věčně, to je pak fakt otravný.
Je to naplánovaný na jaro, tak uvidíme, snad to budem s malym zvládat. Těšim se a děsim zároveň. Ale teď mě napadá, nepsala už jsem o tom? Asi bych si měla začít zase pěstovat ještě nějakej novej koníček kromě psaní, aby to nepadalo pořád do takovýho stereotypu.
No nic, jdu věšet prádlo, jinak budu v následujících 15ti minutách minimálně 3x tázána kdy už to udělám. No neni to k vzteku? Se mi chce normálně vrčet(že by to nebyla chřipka ale vzteklina?).
Jo, ještě ten diplom jsem slíbila, že jo? Já vim, už na tom pracuju.