Holka na zabití

 "A vidíš to světlo támhle u tý hvězdy nahoře?"

"Né, nevidim".

Támhle, ukazuju prstem kamsi k hvězdě nahoru.

Ne, já jsem asi slepej, ale fakt ne, kouká, kouká, oči valí...

"No, to ani nemůžeš, ono tam totiž žádný neni, víš:

Se divim, že mě nezabil,! Jo, moji kamarádi to nemají vždycky lehký, zvlášť, když nja mě dolehne tahle nálada. 

Tak mě teď napadá, fakt mi to zatim vždycky prošlo anebo jsem anděl, kterej má amnézii a nepamatuje si, jak ho po nějakzm takovymhle blbym fórku někdo zprovodil ze světa?

Ne, že jsem zatim jen obyčejnej smrtelník mi dnes opět dokázal můj noťásek. Tedy spíš ten kablík, kterej má na svědomí připojení k netu, a kterej už pěkně dlouho mele z posledního. Nejen, že k některým z vás se na blog prostě nedostanu, protože stránky jsou nedostupný, ale ono mi to klidně v půli "práce" oznámí, že nejsem připojená a něco v tom smyslu, že nazdar. No, nevtekali byste se(ať už na kablík nebo na sebe?). No a to je právě ono, anděl asi ne. Já se vztekala. Může existovat vzteklej anděl? Ty jo, já toho dneska už radši nechám, nějak z toho blbnu. Ještě jsem chtěla napsat něco jako povídku, trochu vážnější než tohle, ale to už holt do zítra(nebo do příštího zdárného připojeníú musí počkat.