Budoucnost je nejistá

 Minulost už nezměníme, teď měníme zítřek. 

Už přesně nevim kčemu tenhle reklamní slogan patřil, ale reklamou se tu teď zabývat nebudu. Po přečtení článkuna jednom z mých oblíbených blogů jsem sizas uvědomila pár věcí. No dobře nejen díky tomu. Je to asi náhoda, ale něčím takovým jako je budoucnost jsem se zabývala celý den. Tedy spíš otázkou jestli je možný nějak jí ovlivnit. Nebo zjiatit jaká bude. A výsledek. Ale jo. Bude taková jakou si jí v přítomnosti vytvoříme. V myšlenkách i v hmotné úrovni. Zkrátka a dobře, juestliže si něco hodně přejeme musíme dělat všechno pro to, aby to tak bylo. Čím rychleji tím dřív se splní to co chceme. Ale bacha, ono zas všechno nejde hned. Mezi myšlenkou a skutečností je vždycky nějaká doba. A ta je na nás.

Postupně, i když někdy dost trpkou cestou zjišťuji, že nejde mít všechno hned a nejlíp včera, že na to, aby se věci dali do pohybu je potřeba taky čas. Můžu tomu pomáhat a popohánět to, ale pak bráním přirozenému plynutí času a doba, kdy čekám než dojdu od myšlenky k realitě se tím prodlužuje.

Bože já jsem dneska nějaká přemejšlivá. Posledních pár dní mi přijde, že to vůbec celkově nějak nejsem já. Jsko by se ve mě rvali dva lidi. Jedno je bezohlednej arogantní sobec, kterej vůbec nebere ohledy na pořeby a pocity druhých a myslí jen na svoje dobro, ale kterej zároveň dokáže všechno vymyslet strašně rychle. No a druhej človrda je ten citlivej a vnímavej, kterej si uvědomuje chyby toho druhýho(horšího) já a sanaží se je, když ten zlej spí napravit. Schíza? Ale ne, jen trocha úzkosti. A nejistoty. No radši už mám zase asentru(léky). Sice né nějak silný, prý to dokonce v tý dávc e co to beru já dostávají už i děti od šesti let(i oni maj takový pocity? Brrrr, už takový prťata).

Jenže co mě štve je, že když moje horší já řádí, moje pocity jsou vcelku dobrý. Chvilku. Protože naštěsí tohle já jedná strašně rychle, tak se za chvíli unaví a ke slovu se dostane to lepší. Jenže to má zas pocit, že musí napravit hříchy toho zlýho. 

Tak a teď je musim pěkně nějak sjednotit a udělat z nich kompromis a jen a jen jedno já, která je takové jaké je třeba. No jo, jenže jak? 

Stejně to ale nechápu. Ldyž mi bylo po psychoický stránce ještě mnohem mnohem hůř než je mi teď, to už je naštěstí dávno a daleko, tak jsem měla kdejaký pocity, jen tohle ne. No jako vysvětlení mě napadají dvě věci, ale o tom se tu snad raději ani rozepisovat nebudu.To by bylo na samostatnej článek anebo někam úplně jinam, ale sem ne.

PS: Mám jen hoďku denně tak na komenty odpovím průběžně.

Dodatek: Už nikdy si nebudu přát dvě hlavy(jak jsem kdysi psala). Stačí jedna, která bude fungovat jak má.Ku prospěchu mě i druhých.