Ach ty vztahy

Dlouho jsem přemýšlela jestli  na tohle téma mám nebo nemám něco psát. Ale zabejvá se tim na blogu spousta lidí, tak proč né já? Stejně asi nic novýho nevymyslim, ale aspoň si počtou jiní a třeba je to bude nějakym způsobem varovat, motivovat ,......... Ale musim Vás upozornit, že já jsem  co se vztahů týká někdy(dost často) docela trdlo a nedám si moc říct, tak to podle toho taky vypadá. No ale abych už snad psala k tématu.

No, začneme u první velký lásky. Tedy už né tý platonický, ale opravdový. V těch 18 ti letech by mě nikdo nedokázal přesvědčit, že tenhle vztah jednou zkončí. Vždyť jsme si slibovali, jak spolu budem pořád a já už měla představy  společný budoucnost. No, 18 nám bylo oběma, takže je vám asi jasný, jak to dopadlo. No jo. Dostala jsem kopačky. Já!!!!! Do tý doby přesvědčená, že tohle se mě(krásnej, dokonalej, úžasnej,....) prostě nemůže stát. Jenže kdo takovej skvělej v 18ti neni. No stalo se. Co já dělala, to tu ani rozepisovat nebudu, to bych se musela stydět, musím jen uznat, že jsem se chovala jako úplnej cvok. Kde je klukovi jednomu dneska konec, tak to fakt nevim. Nedávno jsem ho viděla v jednom hypermarketu. Poznal mě, tim jsem si jistá, ale dělal, že ne. Tak jsem to neřešila. Na košíku jsem měla posazenýho malýho a vedle sebe 7mi letou neteř, která mi je docela podobná. Asi ho to vyděsilo. Ale já, ani nevim proč, měla takovej zvláštní pocit zadostiučinění a bylo mi fajn. No, ale aby jsme se pohli dál..

Tomuhle frajerovi na truc jsemm začala chodit s někym, koho nikdy neměl moc rád. Nejdřív jsem tim ty city chtěla jenom přebít, ale časem jsem zjistila, že si docela rozumíme, a že i tenhle kluk je docela fajn. Měla jsem ho ráda, moc, ale zamilovat se do něj se mi nikdy nepovedlo. Časem jsme se rozešli. Zkončilo to tak nějak samo, ale ještě dlouho jsme byli kamarádi, a kdyby se nestalo něco fakt hnusnýho(to nebudu rozebírat- zkrátka už tu neni), tak bysme byli asi kámoši pořád.Ani přes tenhle vztah jsem nedokázala přestat myslet na toho prvního, ale šlo to dál.

Zkamarádila jsem se s jednim klukem a fakt v tom nic nehledala. Jenže, když je na vás někdo milej, hodnej, snaží se vám ve všem pomoct a má na vás čas, tak se to snadno zvrhne a vy začnete cítit něco víc.´Já jenom chtěla, aby se ty city z první lásky přenesly na něj a dlouho, opravdu dlouho, jsem byla přesvědčená, že se tak stalo. Pletla jsem se, ale to mi došlo až dlouho po tom, co už jsme se skoro nevídali. Jinak to s nim taky nebyloí špatný, akorát pár věcí jsem fakt zkoušet nemusela, ale to by nejspíš časem přišlo i tak, stejně bych jednou zkusila i něco jinýho než jenom trávu, to už je prostě v povaze. Když ale vyšumělo tohle divný kamarádství, tak se postupně tohle vytratilo taky.A já byla vztahama natolik znechucená, že jsem ani žádnej nehledala. Už mě to štvalo, a říkala jsem si, že mi ještě neni zas tolik, aže jednou to přijde. A tak jsem si jentak užívala, docela dost, až mě to někdy mrzí, ale zase siříkám, že pořád lepší než vůbec.

Zase jsem se dostala fakt na zajímavý místa a nkdy to opravdu stálo za to. Dokonce i znqlost cizího jazyka jsem si trochu zdokonalila(jenže v Anglii je všechno lepší, hezčí, úžasnější atd., takže jsem se docela těšila, až kluk pojede domů). Ale vzpomínam na něj ráda, to se musí nechat.A nejen na něj.

No a pak to přišlo. Celou tu dobu jsem měla fakt výbornýho kamaráda. Sice o něco mladšího, ale u kamarádů jsem tohle nikdy moc neřešila. Byli jsme na sebe zvyklý a kdykoliv měl někdo z nás nějakej problém nebo něco potřeboval, tak jsme si snažili pomoct, i v dobách, kdy jeden nebo druhej z nás chodil s někym jinym. Zajímavý je, že to málokdy bylo na stejno. Tehdy jsem se na nějakej čas odstěhovala do Prahy a začala si uvědomovat, že mi tam k mýmu velkýmu překvapení docela dost chybí zrovna on. No, bránila jsem se tomu a nechtěla si to připustit, ale nezvládla jsem to. Musela jsem si přiznat, že se z kamarádství stalo něco trošku jinýho. Pak byly povodně a já se vrátila domů. A k mýmu "překvapení"(no dobře, vlastně jsem to tušila) zjistila, že nejen já to mám takhle. Bylo to fajn, ale dlouho nám to nevydrželo. Oba jsme potřebovali až moc svobody a ani jeden z nás nechtěl nevědět o tom druhym. Zkrátka jsme měli dost stejnou povahu. No co, sejde z očí, sejde z mysli. A taky sešlo. Tentokrát už jsem se neodstěhiovala moc daleko, klidně jsme se mohli vídat, ale to jsem nechtěla. No a pak jsem se po čase dozvěděla, že je mrtvej. Byl to pořádnej šok a fakt to bolelo. A ještě pořád je mi smutno, když si na to vzpomenu. Jenže tohle se prostě někdy stává.

Fakt je, že po tomhle už mi bylo opravdu jedno s kym a jak dlouho budu. Né tedy, že bych brala kohokoliv, ale to, jak žije a o co mu jde už jsem zkrátka u nikoho neřešila. Taky to byli jenom takový chvilkový spíš i platonický a kamarádský úlety.No a pak jsem potkala svýho bývalýho přítele. Ze začátku jsem ho nechtěla, ani se mi moc nelíbil, ale jak už jsem psala, když je na vás někdo milej, hodnej,...., tak se to snadno změní. Dala jsem mu šanci. A bylo to fajn. Sice mě trochu zneklidňovalo, že si zas až tak úplně nerozumíme, a že ho někdy fakt moc nechápu, ale říkala jsem si, že tohle se časem zpraví. Nevydrželo to moc dlouho, časem začal lhát, pak chlastat , pak byl dost hrubej,..... Nejdřív jsem to neviděla, pak nechtěla vidět, a pak už mi bylo líto odejít, protože už jsme spolu byli fakt dlouho. Navíc jsem věřila,nebo spíš chtěla věřit, že se to časem zpraví, a že budeme mít rodinu,....... Jenže to byla prostě blbost. A když jsem na to přišla a nevim po kolikátym už to bylo rozchodu chtěla opět odejít, tak jsem čekala mimčo. Dál už jsem o tom psala v jinejch článcích, tak se nechci opakovat.

No a teď už se u mě zhruba rok střídají chvilkový zamilovanosti, který většinou docela rychle přecházej, s velikou touhou najít už někoho, kdo za to konečně bude stát, ale zas mi chybí ta odvaha nebo sebevědomí, když už se mi někdo líbí, dát mu to nějak najevo. No jo, mám to se sebou těžký. Nejspíš dělám někde něco špatně, nebo jsem prostě ještě nepotkala toho správnýho chlapa, i když bych chtěla. Ale co, aspoň, že pořád věřim, že to jednou přijde. Ale asi holt to chce ještě čas.

A současná situace? Ale jo, jeden chlapík se mi moc líbí a zatim to nějak nepřešlo, ale o tom už jsem taky psala. To by se buď musel ozvat on nebo by se musela stát fakt nějaká šťastná náhoda. Ale taky možná budu muset přijmout fakt, že z toho třeba nic nebude. Ale nerada, to musim uznat. Ale co, tak to přijde jindy, ještě pořád jsem tu víru neztratila a pořád doufam, že neztratim.

Tak a je to všechno venku. A i když mě to překvapuje, tak myslim, že udělat si sama pro sebe takovejhle přehled citový minulosti nebylo až tak na škodu. No a přístě už snad napíšu zase něco optimistickýho, dneska jdu relaxovat a meditovat(mam hodinu cvíča pro duševní klid), tak se to snad odrazí i na náladě.