A co dál?

Co teď? Takže rovnou k věci.Bývalý přítel má malýho rád a mě taky, jenže si neuvědomuje, že mi ublížil. Dokonce mu neni ani trapný mluvit přede mnou o těch lidech, za kterýma utíkal, když jsem ho nejvíc potřebovala.Dál se s nima stýká a to lhaní je tu taky pořád. Možná už né tolik, ale je tu.Já ho mám svým způsobem ráda, jenže, kdybych se k němu vrátila, tak by si mnou byl jistej (a i když třeba né hned) , tak by se všechno vrátilo do starých kolejí.A mě prostě nepředělá k obrazu svému.

Jenže bejt sama mě fakt nebaví. Neni to lehký. Ale svobodná máma s prckem, která navíc s prckovo tátou(přesto, že si ublížili a nedokážou spolu žít) vychází docela do ře, tak to nebude pro nikoho snadný přijmout. Navíc s tím, že jsem trochu cvok.

Né, že bych nevěřila na zázraky, Věřim a třeba se nějakej stane a mě se všechno obrátík lepšímu, ale fakt je, že čim dýl jsem sama, tim větší mám strach, že to tak nebude.Ale nechci se bát.

Kamarádky maminka mi říkala, že trpělivost růže přináší, a že si myslí, že to ještě přijde. Že má ale všechno svuj čas. jenže trpělivost není a nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Snad má ale ta paní pravdu. Fakt je, že to povzbudilo. Tak mi prosím držte pěsti.

PS.Tak koukám, že už zas potřebuju terapii.!