Vše nakonec dobře dopadne, není-li tomu tak, pak ještě není konec.

cukrenka®svetu.cz:
Já jednou jako malá přecházela cestu s mamkou a babičkou, ale nějak jsem si "nevšimla" auta. Jedna z nich mě včas "stáhla" ještě než se cokoliv stihlo stát, ale babička byla v takovejch nervech, že mi prostě jednu flákla. No cítila jsem se hlavně ukřivděně, protože vážně nebylo mým záměrem nechat se zabít. Jestli to nějak ovlivnilo moje koukání se když jsem šla přes cestu? Pak už se nic takového nestalo, takže ta "jedna výchovná" asi pomáhá.

Pátrám v paměti a tak nějak si skládám ze vzpomínek pocit, že mě osobně asi vychovávalo spíš to, když mi naši nějakým ne-fyzickým způsobem dali najevo, že jsem to přepískla, bavili se se mnou naštvaným tónem nebo vůbec a tak. Dávali tak najevo, že jsem je zklamala a to mi ubližovalo mnohem víc než facka, a zároveň mě nutilo danou situaci neopakovat. Při fackách jsem se cítila naštvaně a ukřivděně, a chtěla jsem se mstít.