Marinka | Jak se všechno posralo a pak zase spravilo a pak..

....a pak se ještě uvidí, co bude dál.

Je to asi tak dva roky, kdy jsem chtěla znovu začít psat. Tehdy plna euforie a očekávání nového life stylu. JJ, do sociální oblasti se mi zachtělo, dokonce to vypadalo, že mě to i bavit bude...ale to předbíhám.

Takže jsme si po dvanácti letech, pravda necelých, s Kamenem řekli, že bysme se mohli vzít. A asi tak měsíc nato, možná dva, se začli docela nepěkně hádat. Těch balení se, scén, návštěv odborníků na život a vztahy(jj, myslím psychoterapeuty). Bylo to na nic. Po dvanácti letech frajer zjistil,  že si vlastně ještě moc neužil života, že ho s..u a že chce být nějaký čas sám, aby si srovnal co teda jako bude a tak (asi se mi nechce příliš se zamýšlet co všechno za tím mohlo být).

Jenže to bych nebyla já, abych mu nedala jasně najevo, že buď anebo. Na nějaký přemejšlení měl, kur-a 12 let. A takjednoho dne, opět po nějaký hádce nehezký, jsem naházela děti do auta, odjeli jsme nakoupit nějaký věci do školy a tak ...a když jsme se vrátili, Kámen byl fuč. I s věcma.

JJ,hysterčila jsem. Pak jsem prořvala léto,měla opět deprese a tak.

No a pak staronovýho kámoše. Tak kámoši a kámošky jsou vždycky lék na všechno. U tohodle frajera jsem ale tak nějak tušila, že neni a nebude úplně pomáhat jen tak.

Kluk je pěknej, povaha se zdá být celkem v pohodě, no, nebudu to natahovat, po cca 3 měsících jeho snažení, kdy mě trpělivě i s mou depresí a nervama v hajzlu brat na výlety a snášel moje fňukání, jsme se dali dohromady.

Kámen? Tak ten to nepotřeboval vědět(respektivě já nepotřebovala, aby to věděl). A barák? Tak chvíli jsem tam zkoušela bydlet, ale nějak to moc nešlo. Když s někým něco budujete a pak tam zůstanete sami, i když s dětma, tak to prostě neni dobrý. Pro nikoho. O tom, jak bylo dětem ani nemluvim. naštěstí už se jejich vztahy s tátou srovnaly a teď už se normálně vídají.

Barák byl koupenej za moje prachy(ještěžetak), tak jsem ho prodala a odtáhla smráďata zpětky do města. Oba tu choděj už pár let do školy a jak jsem se bála, tak je super, že změnu spíš uvítali.Co taky v tý díře, že jo? No mě to líto bylo, ale co už,..když se někde cítíte pod psa, je třeba jít dál. Povahu maj dětska celkem kamarádskou tak si zvykly i novýho kámoše. Samozřejmě se poznali až po nějakym čase.

A práce?, to zas jindy, dost se toho změnilo a měnilo. Ale nějak pořád zvládám.

Taky jsem začala běhat, lézt po horách, znova jezdit na inlinech a kole,...jo a učila jsem se na prkně. sranda docela, musím říct.

Taaak vykecáno jest, tak zas za pár let....možná dřív. Mějte se tu krásně.

A pamatujte, všechno nakonec dobře dopadne, pokud to dobře nedopadlo, tak ještě není konec.

Slunce v duši až po uši.

Marinka