Tyhle konce těhotenství, kdy nevíte kdy, co a jak bude, to fakt "miluju". Asi stejně jako otázku: "Kdy už to bude?" a taky moudra typu: "uvidíš, že budeš přenášet! No, aspoň to vim jistě. Přenášet se nebude. Ze zdravotních důvodů prostě nesmím. Tak aspoň něco, že vim . Ale jinak....

Vyvolat to u mě nemůžou,

by to měl být 38.týden. V podstatě už můžu porodit kdykoliv a kdekoliv. Pevně doufám, že to zmáknu v porodnici. Přece jen bych kolem sebe radši prostředí, kde s tím mají zkušenosti.

Dnes jdu na druhou část předporodního kurzu. Docela se těším. jE TAM NESKUTEČNEJ KLID, A UZNEJTE SAMI, ŽE KDYŽ MÁTE OBA KLUKY(VŠECHNY ČLENY RODINY) DOMA

Tak nevim, možná bych to měla zaheslovat, ale nas naštvala jsem se natolik, že ani nemám tu potřebu. Jen přítomnost Kamínka a malýho zabránila tomu, že jsem tohle Míšovo biologickému neřekla přímo do xi obličeje, i když příjemná už jsem ten den asi taky nebyla.

Abyste rozuměli, po tom potratu v lednu

....ptá se mě tuhle drahý polovic jentak mezi řečí. Inu, v té chvíli ještě sbalena nebyla, ale už je vše částečně napraveno a rychlotaška do porodnice je připravená. Zatím tedy jen v honemverzi pro případ, že by vše přišlo dřív, ale to podstatné tam je (snad).

Musím říct, že ve srovnání s očekáváním Míšovo narození to teď s těma přípravama malinko flákám. JJ,

A donedávna měl ke kreslení odpor. Prostě ho to nebavilo. Ještě, že šmoulové mají mezi sebou i šmoulu malíře. Četli jsme o něm pohádku, prohlídli tu předraženou knížku s figurkou , která vychází každých 14 dní (kupujem to jen někdy-většinou po výplatě, dávkách od socky atd., to je fuk).

No a dítě se pustilo do abstraktního umění.

Tak se nám to pomalu blíží.Jo, trochu mam strach jak všechno bude, ale na druhou stranu, už aby to bylo. Pocity, že vypadám a pohybuju se jako lachtan se změnily ve skutečnost, i když výstižnější by možná byl přežranej tučňák.Ležet pořádně nemůžu, sedět taky moc ne a na nějaké větší procházky můžu taky zapomenout. Už ani ty 3 kilometry ráno, který jsem chodila domů

Během mého už poněkud déle trvajícího pobytu doma na neschopence a nyní následně na rizikáči jsem zjistila spoustu věcí. Třeba i pár o tom, na co všechno je člověk schopen se vykašlat, aby měl práci, jako zdravý spánek, snídaně, teplé obědy a tak. A taky spoustu dalších poznatků.

Jen pár příkladů:

1. Snídaně pro dospělého člověka opravdu může probíhat už doma, a né těsně předtím

Předem upozoňuji, že následující řádky byly napsány tak, jak mi byly diktovány a že jsem slovosled, určité nesouvislosti, skloňování a podobně prostě neopravovala. Autorem je náš pětiletý "spisovatel", který ovšem ještě moc psát neumí, a tak jsem si zahrála na jeho zaměstnance (on má ty vůdčí sklony-se mu to, potvoře mrňavej, líbilo, že ho posloucham) a napsala to za něj.

Takže

Poslední dobou už lenivím natolik, že po večerech sleduji občas i televizi(ano,sundali jsme ji ze skříně).

Já vim, že to je běžné,ale u mě ne. Spíš jsem si vždycky stáhla nějaký film nebo projížděla internet nebo ještě dopřipravovala věci na další den do školky pro Míšu. Né, že  bych tohle teď nedělala, ale je to o něco méně pečlivé.

Ale k tématu:

Kdyby mi někdo před několika lety, kdy jsem byla  ještě žákem řekl, že se jednou budu těšit na začátek školního roku, dívala bych se na něj asi jako na Vánoční stromeček v polovině léta.

A přitom by se až tak nemýlil.

Jen se netěším až tak kvůli tomu, že bude škola, nakonec má to i své nevýhody