Já nechci bejt dospělá, ještě ne!

Odmítám dospět. Už léta se tomu bráním. Odmítám se vzdát dělání blbinek a hraní si. Bohužel, člověk stárne fyzicky viditelně, takže věci, které bych ráda dělala musím zvládat udržovat v rámci únosnosti a pochopení okolí. Nebo se můžu smířit s tím, že pro ostatní budu divná a dál si dělat co chci. Oboje je na prd, ale volím první možnost, kterou ale občas beztak přepísknu. To ale spousta lidí, takže to zas tak divný neni.

Stejně se mi ale občas po tej době, kdy jsem byla ještě malá stýská. Po lezení po stromech, školních výletech, horlivém boji při společenských hrách, hlasitém zpívání za střízliva v MHD klidně v pravý poledne,hraní si na písku,..........................No, ještě, že mám toho prcka, za něj se to dá trochu schovat, protože když podobný blbinky dělám s nim, tak je to okolím chápáno o něco líp než kdybych tyhle věci dělala sama.

No, přirozenýmu procesu stárnutí se člověk nevyhne ať dělá co dělá. Vím už, že mám zodpovědnost sama za sebe a za mrňouse( a do budoucna asi nejen za nás), vím, že až nebudu na Md budu muset makat, abysme se nějak uživili, už jsem si i trochu zvykla na to, že mi děti nezdraví ahoj, ale dobrý den(i když mi to pořád přijde zvláštní),.......Ale stejně někde uvnitř mě pořád je schovaná ta dětská dušička, která chce blbnout, tvořit a hrát si. A nejspíš tam zůstane navěky.