K předešlému článku (Co vlastně chci?)

 Myslim, že tohle je prostě třeba k předchozímu článku doplnit stejně jako to, že při jeho psaní jsem byla ovlivněná přečtením několika stránek v časopisech o tom jak moc může dítě citově strádat a jak moc ho může negativně ovlivnit, když táta s mámou nežijou pohromadě.

Vlastně jsem se ale spíš než co vlastně chci měla ptát na to, jestli mi vztah s někým, s kým bych opravdu asi byla proto, abych nebyla sama a aby dítě mělo oba rodiče  u sebe, stojí za to sebezapření a úplné překopání vlastních hodnot. No, beztak, a to jste pašáci, jste mi na to odpověděli. Ne, nestojí to za to. Vždyť já vim. Jenže pokud jde o vztahy jsem a vždycky jsem byla docela pako.

Nakonec i s bejvalym jsem začala chodit spíš proto, že mě bolel konec jednoho velkýho a skvělýho "kamarádství", který opravdu nejde vrátit (kdo umřel neožije). A je fakt, že jsem od začátku cítila, že to s bývalým tak nějak neni ono. Ale chtěla jsem to překonat. Nakonec ideální chlap(ani ženská) neexistuje, a tak je třeba přizpůsobit ideál tomu s kým žijeme.Jenže přizpůsobit ba úplně předělat je obrovskej rozdíl, kterej já tehdy neviděla (nebo možná nechtěla vidět).

Zvykla jsem si a malýho tátu měla ráda. Moc. I tak jsem si ale během doby kdy jsme spolu byli 2x rozumělaq víc s někým jiným a cítila, že by to asi bylo lepší. Asi, nechtěla jsem ale riskovat. Možná jsem měla. Nemá ale cenu řešit "co by, kdyby".Jenom je třeba si uvědomit a nějak se dobrat toho, kde ta chyba asi byla.

Takže k těm dvěma: Prvně, to bylo hned na začátku vztahu s expřítelem. Byla jsem na oslavě kamarádky narozek a tam, kde se vzaql tu se vzal, objevil se človíček se kterym se dalo bavit absolutně o všem a s kterym nám bylo opravdu dobře. Navíc byl frajer i hezkej (já na ty kudrnatý  tmavý vlasy budu asi trpět vždycky). Bejt já tehdy sama stálo by za to zůstat tam ještě do dalšího dne. Ale před tím než jsem poznala malýho tátu už jsem byla "dlouho" (asi tak půl roku) sama a tak jsem si toho, že jsme spolu vážila a nechtěla se toho vzdát a začít nanejisto někde jinde.

No a podruhý, to bylo asi tak po dvou letech, kdy už jsem začala být z toho přizpůsobování se trochu unavená. Do práce nám nastoupil pěknej a moc sympatickej novej kolega. I když jsme spolu jenom kamarádily (hned od začátku)  tak nás většina spolupracovníků podezírala, že jenom kámoši teda nejsme. Jenže já jsem blbeček věrnej a tak to byly jenom fámy, i když je fakt, že občas se stalo, že nebyly daleko od pravdy.No, jsem jenom člověk, no.

Už u toho prvního mi mohlo bejt jasný, že když je mi s někým líp a rozumím si s ním víc než s tím, s kým žiju, tak asi nebude něco v pořádku.Mohlo, a možná i bylo, jenže když už jsem to vydržela tak dlouho tak jsem to nechtěla jentak zabalit a začít nanovo. 

Co vlastně chci? Tak to asi nejlíp vystihla Mi-lada ve svém komentáři, že všechny chceme totéž...................

No, nevim jestli všechny, ale většina určitě jo. A já pochopitelně taky.No, to je skvělý, že to vim, fakt jsem ráda, jenže.......

Jenže po té, co jsem se přenesla přes problém se seznamovat, i když mám prcka, a tak si ,celkem pochopitelně, většina lidí myslí, že k němu mám i partnera, manžela, přítele, prostě někoho, objevil se průšvih další. Horší? To nevim, ale překvapilo mě to dost.Snad se ale i přes to časem nějak přenesu. Nakonec od čeho mám terapeuta, že jo?

A o co že to jde. No, dokážu se seznámit(hlavně díky batoleti-ono je hrozně přátelský), dokážu se kamarádit, ale.... Ale ve chvíli kdy vypozoruju, byť jen malinké dvojsmyslné narážky, případně pokusy se mě jenom letmo dotknout atd., tak se prostě stahuju. Pak mi to je třeba i líto, ale prostě se tomu nejde bránit.  Co myslíte, přejde to? Mě to totiž opravdu netěší.

_____________________________________________________________________________________________________________________________