Co teď? Takže rovnou k věci.Bývalý přítel má malýho rád a mě taky, jenže si neuvědomuje, že mi ublížil. Dokonce mu neni ani trapný mluvit přede mnou o těch lidech, za kterýma utíkal, když jsem ho nejvíc potřebovala.Dál se s nima stýká a to lhaní je tu taky pořád. Možná už né tolik, ale je tu.Já ho mám svým způsobem ráda, jenže, kdybych se k němu vrátila, tak by si mnou byl jistej (a i když třeba

Travička zelená bývala mým potěšením a to opravdu hodně dlouhou dobu, tak aspoň vím o čem píšu.

Né, neodsuzuju to, ale ani nejsem nějak velkej fanda téhle lehké "drogy".

Jednu věc ale nechápu, proč to prostě nezlegalizujou?Zmizela by chuť na zakázané ovoce,

Mám dvě neteře. Starší 7letou Aničku(velkou holku) a mladší 4letou Klárku.Obě je mám moc ráda.

Anička je takový naše zlato, je sní sranda, i když někdy by jí člověk nejradši přerazil, protože taky umí pěkně zlobit a trucovat. Já jí říkám Kašparando a ona mě tetíku.A Míša(můj prcek ) za ní pořád leze.

Klárka

Tenhle pocit  ve mě dneska tak trochu vyvolalo setkání s bývalým přítelem. Byla jsem s mimčem na prohlídce v nemocnici a můj bývalý přítel(jeho táta) tam byl s námi.Nežijeme spolu proto, že to zkrátka nešlo, náš vztah (i když nejen) mě dostal až na psychiatrii(viz. články Předporodní psycho a Úzkostně depresivní porucha.)Jenže já měla najednou dneska pocit viny, že když spolu nežijeme, tak