Tak jsem dneska asi tak hodinu zapínala internet. Už jsem tady párkrát zmiňovala, že jsem připojena přes mírně poškozenej kablík, kterej se musí různě štelovat a tak. No ale abych se s tim machala hodinu? Ne! Nedá se nic dělat, koupě "nováčka " již nejde odkládat. To bych přišla o nervy, protože když mi něco nejde, zvlášť když to chci mít rychle, tak bývám dost vzteklá. Ještě bych

 Tentokrát už se to snad dotáhne do koncea Míša těsně před tím zas neonemocní, nebude očkoán atd. Zkrátka doufám, že už mu ten přebytečnej prstík na praej nožičce konečně ušmiknou a my už budeme mít s doktorama na nějakej čas zase pokoj.

Teď nás čeká předoperační vyšetření a kdesi cosi. No, snad to nějak zvládnem, prcek i já. Tak nám prosím držte palečky. Do nemocnice nastupujem 11.října. 

A

 Tak dneska pěkně v rychlosti, zatimco je malej s dědou, kterej má volno, venku. Od středy nebo čtvrtka mám opět dvě děti. Ségra jede s Klárkou do nemocnice na vyndání šroubků z nožičky a Anča bude u nás. Neskutečně se těší. Já se těšim i děsim, ale určitě to zvládnem.

Taky jsem dneska v noci zjistila, že Míšátko kecá ze spaní.

 Tak jsem váhala o tom jestli bych jeden článek, kterej už tu kdysi byl (pod heslem) přece jenom neměla napsat. No, ještě si to nechám projít makovinkou, ale myslím, že se tu co nevidět objeví. Mám totiž ohromnou chuť psát, ale nějak mi schází nápady a inspirace. No, inspirace se nakonec najde vždycky, jenže mě nenapadá nic novýho a opakovat se nechci. Ach jo, asi budu psát výchovně-výhrůžný

No, ono se to teda jmenuje jinak, ale říká se tomu tak. Já to nikdy neviděla, nicméně předpokládám, že se to asi neuvazuje (nepřipíná) ke krku na oboojek jako u psa, ale nějak jinak. Každopádně ať tak či onak, je mi to nějak proti mysli. Dneska jsme o tom vedli debatu se švagrem. Pravdu má v jednom.

Lepší dítě na vodítku než pod autem. To jako uznávám. Ale!!! U malejch dětí bych jako míň

Tak a jak jsem slíbila už včera, tady je pár , u Sikorky na rajčeti, nakradených fotek.

Míša je úžasnej rastaman, ale mě a Klárce ta afro-paruka taky sluší, hele: 

 Ano, taky jedna z mých závislostí.Přiznávám ale, že s touhle nějak moc nebojuju. Maximálně si hlídám, aby počet káviček za den nepřekročil tři. Já vim, je to dost, ale když ten úžasnej pocit, když batole konečně chvilku usne nebo si hraje s jinejma dětma a já si v klídku můžu sednout(na tu chviličku). To to kafe hned líp chutná, pěkně s dvěma cukříkama a mlíkem-jo jo, jsem trochu rozmazlená.

No já vim, zdrvý to asi moc neni!Ale co, jsou horší závislosti a chutě člověka se časem mění. Tak se třeba i toho kafe časem přepiju. A třeba taky ne.

 Už nějakou dobu mám rozbitej foťák a pořád jsem se nedokopala k tomu jít se optat zda je možné ho opravit nebo ne, natož k shánění náhradního prozatimního. A zrovna, když se daj pořídit takový pěkný fotky. Je babí léto, obloha modrá s čarama od letadel, "lama zoo" za vsí se nám rozrostlo, máme super paruku a vůbec....pořád by bylo co fotit. Fotí ségra, ale neposílá, potvora. No,

Tak se mi ten článek co jsem napsala před chvílí smazal. Ach jo, škoda, že vim, že mam průběžně ukládat. No nic, stejně bylpěkně depresivní tak  je to možná lepší. Jenom tedy ve stručnosti přiblížím o co šlo.

Včera večer mi bylo nějak na prd a do breku. Nějak na mě všechno dolehlo a já si uvědomila, že jsem v životě úplně jinde než jsem kdy chtěla bejt. Zároveň mi přišlo líto, že naši