...mým oplíkem. Řekla bych, že každým dnem trochu získávám na jistotě, když tedy nepočítám, že bych jela víc do centra města. Na to zatím odvahu nemám.

Minulý týden jsem měla možnost zajezdit

Tak tedy jezdím. Zase. Pravda, první den, kdy jsem vezla ráno autem své dvě ratolesti, předem poučené o tom, že když maminka řídí, tak v autě nemluvíme a buď se bavíme spolu nebo koukáme z okýnka, jsem měla docela strach. Děti pochopitelně mlčení nerespektují, na což už jsem si za ten týden tak nějak zvykla,  ale aby to nebylo tak snadné, z úplného okraje města

Pravda, ve svém věku už bych nemusela mít ony naivní představy, že než se přestěhujem,  všechno si hezky připravím, uklidím, promyslím a samotný přesun nás všech už bude brnkačka...JJ, mohla. Jenže ta moje fantazie *dloooouhý, předlouhý povzdech*.

A pak to přijde, krutá realita. Podmínky máte ještě poněkud ztížené tím, že před

Nemám tady na to poslední dobou čas. Po stěhování, které už tak nějak proběhlo, dokonce takovým fofrem, že jsem se z toho pořád ještě úplně nevzpamatovala, a nejen já, je pořád co dělat. Ono už jen si zvyknout na nový podmínky přežití dá zabrat a do toho...no, to je fuk, o tom jindy, kdo žil nebo žije v baráku, tak si představu udělat umí.Kdo ne, tak