Taaak, svědomitě předem připravené články jsou konečně přepsaný všechny. Se sama musim pochválit jakej jsem pašák. Co na tom, že jsem jich půlku napsala úplně jinak než původně, hlavně, že mám pocit, že jsem něco dotáhla do konce. Bych čekala větší nadšení sama ze sebe, ale ono prd. Mám sice hotovo, ale je mi to fuk. Inu, asi holt jsem tomu přikládala větší váhu než to mělo. 

Poslední

Možná už někteří z vás tuší o čem tenhle článek a Ano, o tom jak se můj bývalý přítel dokáže i po takové době, co jsme se rozešli, tvářit tak ublíženě a zničeně, že by tím dokázal zkazit náladu i lidem vracejícím se z výstupu klauna.

A ty jeho nenápadný poznámky, který ve mě maj vyvolat myslim žárlivost. No, spíš vyvolávaj trochu lítost. Je to marná snaha.

 Moje malé dítě se opět zamilovalo.Opět do čtyřleté slečny a opět do kudrnaté blondýnky. Ještě, že jsou tady ty holčičky hodný a hrajou si s nim. By to jinak chudák asi těžce nes.

Na druhé straně jeho zájem o malé slečny rozvíjí jeho snaživost.Jak on se frajer před nima předvádí, zejména na skluzavce.I po břiše jí tuhle sjel.A

 Byla jednou jedna princezna.......Ale fuj, to už tu bylo mockrát a jestliže je všechno trochu autobiografický, tak byla jednou jednamalá zlobivá čarodějnice, no malá, spíš mladá, ale to je fuk. Žila si celkem šťastně a spokojeně, ale pořád jí něco scházelo a nevěděla co to je.

Naivně si myslela, že by to mohl být princ, protože se poměrně dlouhou dobu mylně domnívala, že je princezna.Po

 Už jsem tu hodně psala o Anče, ségry malej dračici. Ale Sikorka má děti dvě, takže já dvě neteře. Tak aby to tý druhý nebylo líto, jakože by ,mohlo, oni na sebe totiž docela žárlí,tak dnes tedy Klárka.

Nejmladší Sikorce jsou čtyři roky, vlastně skoro pět, kdo to ale neví a nezná jí, tak by si myslel, že je to normální, tak rok a půl až dvouletý dítě.Normální? Co je vlastně normální?To

Zatímco dospělým se často zasteskne po dobách kdy byli ještě děti, naše ratolesti si leckdy nepřejí nic jiného než být už konečně dospěláky.Nedávno mi to předvedla Anča(8)-neteř.

S oblečením, ve kterém se u nás promenádovala by mohla lehce konkurovat těm paním, co občas postávají u dálnice na Domažlicku (a auta tam rozhodně jako brigošku nesčítaj).No posuďte sami. Fotku bohužel nemám, ale

 Tak jsem v rámci akce !nebudu závislačit! odstranila noťase ze stolu a skutečně ho dva dny, vlastně možná 3 neviděla. Občas jsem sice napsala od ségry nějakej ten koment, ale ani to jsem nijak nepřeháněla. Ale:

Večer jsem místo na počítač psala články na papír a opravdu jsem toho vymyslela docela dost, takže se tu toho v nejbližší době asi objeví docela zásoba. No, ale jednu výhodu

Odmítám dospět. Už léta se tomu bráním. Odmítám se vzdát dělání blbinek a hraní si. Bohužel, člověk stárne fyzicky viditelně, takže věci, které bych ráda dělala musím zvládat udržovat v rámci únosnosti a pochopení okolí. Nebo se můžu smířit s tím, že pro ostatní budu divná a dál si dělat co chci. Oboje je na prd, ale volím první možnost, kterou ale občas beztak přepísknu. To ale spousta lidí, takže

 Tak se ze mě pomalu ale jistě stává internetový závislák.No, nejenom internetovej, solitaire  je v softwaru a dřepim u něj taky často do noci. Asi bych s tím měla něco dělat, abych nakonec nezjistila, že ta vyhublá, bílá a nevyspaná stoletá kostra ťukající svými pahýly do klávesnice jsem já. No, vzhledem k tomu, že jsem si toho všimla celkem zavčasu, tedy aspoň doufám, tak to snad dopadne

 Když se nevede jedna věc, tak se většinou nevede nic. Malej je nastydlej a ukňouranej a já unavená, je mi ho líto, ale vim, že takovej bude dokud se mu neuleví. Do toho mě zas začal bolet zub a včera mi bylo fakt parádně blbě. Trochu jsem se z toho vyspala, ale pořád to neni ono. Potřebovala bych procházku na vzduchu, jenže prší a prší a prší. Taky mi opět blbne připojení k internetu(to bude